Stěhování černokněžníků s Kotouče (lidová báje)
K ženklavskému sedláku Matoušovi přišel kdysi před dávnými věky, kdy ještě na Kotouči černokněžníci sídlili, jeden z černokněžníků a prosil, aby ho přestěhoval.
"Za peníze přestěhuji třebas čerta, natož černokněžníka", pomyslel si sedlák a již druhého dne časně zrána jel k hoře, kde ho měl čekati. Nečekal dlouho. Po chvíli vyšel černý z jeskyně, sedl na vůz a poručil mu, aby jel, ale se neohlížel. Jak přijížděl ke Smolné hoře, koně už nemohly. Měl s nimi pravý kříž. Co kousek únavou klesaly, až mu jich bylo líto, ale černokněžník sedící za ním se tomu hlasitě smál. "Kam to jedeme?" ptal se sedlák. "Na Smolnou" zahučel černokněžník, "ještě kousek do vrchu a už tam budeme". Konečně byli na místě. Sedlák přimhouřil jedno oko a druhým podíval se dozadu. A hle! Černých bylo tolik na voze, že až na každé štěblině viseli. Sedlák v tom na to oko oslepl, ale nedbal, neboť měl předem dobře zaplaceno. Když jeli lesem Smolné hory, o které Matouš slýchával cosi už jako kluk, strhl se takový povichr a pískání, jako by tisíc koček nejpronikavěji mňoukalo. Nikdy nic podobného nezažil. Ohlížel se kolem, ale kde nic tu nic, jen na každé štěblině tolik stále černých, až ho mráz obešel. Teď teprv si uvědomil, proč jeho vždy statné a silné koně často nemohly. Když dojeli nahoru, seskočil starý černokněžník s vozu a zmizel bez poděkování. Jen strom se nad sedlákem zachvěl, až vůz se naplnil suchým listím, co zatím sedlák vůz k zpáteční cestě pod košatým mohutným stromem obrácel. Pak ho kdosi na vůz posadil, koně daly se do cvalu a Matouš jel domů cesta necesta. Po celodenní pekelné jízdě pošel mu kůň, a když na večer s jedním koněm do dvora vjížděl, svalil se i druhý a zhynul též. Tu sedlák dal se do strašného nářku, bědoval a spílal černokněžníku. Na takový pokřik sběhli se sousedé, jimž potom s rozbolněnými city vypravoval svou příhodu. V tom jeden ze sousedů maně pohlédl do vozu a místo tajemného suchého listí zahlédl tam hezkou hromádku ryzího zlata. "Nelituj koně, Matouši, máš hojnou odměnu ve voze", konejšil pak hořekujícího sedláka. A Matouš, vida, jakého se mu dostalo nadělení, radostí skákal do výše a plnýma rukama rozdával nemajetným sousedům ze své bohaté nadílky. A ještě mu zlata dost zůstalo, aby si v Ženklavě mohl koupiti fojtství a býti do smrti s rodinou v nadbytku živ.
Datum poslední aktualizace: 23. 7. 2019 8:53