Obležení Kotouče Mongoly

Když byli zlověstní Mongolové za panování krále Václava I. (1230-1253) ze Slezska podél Odry vnikli na Moravu, rozutíkal se vyděšený lid do lesů a hor, aby ušel zběsilé ukrutnosti krvelačných nepřátel. Mnozí také na nepřístupný se tří stran Kotouč se uchýlili, aby tam skryli v jeskyních svůj movitý majetek. A opatřivše se potřebnou potravou, zatarasili přístup na vrch se strany severní četnými zásekami. Brzy dorazily hordy Mongolů i ke Kotouči a rozložili se v údolí Sedlničky táborem, drancujíce a pálíce všechny tu osady. Také ves Tamovice byla nimi zničena, takže zanikla úplně. Marně však snažili se Tataři vrchu dobýti, statečný lid moravský z okolního kraje odrážel zmužile jejich nájezdy; ale konečně byly vyčerpány potravní zásoby a lid stálými boji i nočním bděním tak seslaben, že nastaly vážné obavy, zda i nadále odolá rozzuřeným tlupám Mongolů. V hrozné úzkosti své padali bojem znavení a několikadenními útoky nepřátel vysílení bojovníci na kolena pře obrazem Matky Boží, jenž tu pod košatou korunou slovanské lípy na jejím mohutném kmenu byl upevněn, prosíce za její přímluvu a pomoc Božskou. A hle, nebe samo přispělo jim ku pomoci. Pojednou snesla se nad zemí děsná bouře, jaké nebylo pamětníka. Vichr burácel, hrom bil a déšť lil se z oblak tak prudce, že zakrátko vystoupila z břehů na úpatí vrchu tekoucí říčka a zatopila za tmavé noci tábor nepřátel v údolí. Lid náš, pomocí Boží tak neočekávanou opětně zmužen a posilněn, sešel po známých lesních stezkách s Kotouče k Ženklavě, kde rybník velikosti veliké velmi přetékal už vodou. Rychle rozkopány jeho hráze, takže pak voda jako mořský příliv valila se mocným, vše ničícím proudem do ležení Tatarů. Bylo večer přede dnem Nanebevstoupení Páně, totiž 8. května r. 1241. Touto živelní pohromou, zvýšenou ještě přispěním obránců, nastal veliký zmatek a panika za tmy v táboře pohanů, stany se bořily, lid i dobytek tonul, a když se rozednilo, byli již Tataři ti tam, zbytky jejich táhnouce k Starému Jičínu a Moravskou branou k Hranicům.