Jak čert krejčíka napálil (místní báchorka)

A protože se živil poctivě, měl bídy stále dost, která každým rokem ještě vzrůstala. Jednoho svatvečera přišel k němu neznámý pán a žádal ho, aby mu ušil oděv. Krejčík přislíbil a tázal se, kdy a kam má mu jej donésti. "Přijdu sám", řekl neznámý a poohlédnuv se po chudé izbici, odešel. V ustanovený den, kdy měl býti šat dle dohody dohotoven, přišel opět a spatřiv pěkně ušitý oděv, hned se do něho oblékl a měl se k odchodu. Ale krejčík zastoupil mu cestu k východu z chaloupky a s poníženou prosbou žádal peníze za práci. "Milý krejčí," řekl neznámý, "víš ty, kdo já jsem? Jsem čert a můžeš býti rád, že jsem tě už dávno neodnesl." Krejčík se ulekl, ustoupil ode dveří, a čert rychle vyšel z jizby, zanechav tu po sobě jen zápach síry a kouře. Když se krejčík z leknutí vzpamatoval, dodal si opět zmužilosti a pustil se za domnělým čertem. Ten však už rychle vystupoval od úpatí vrchu skalním korytem na Kotouč a chechtal se za ním spěchajícímu krejčímu, jak ho napálil. Krejčího to dohřálo a s hrozným klnutím pustil se za ním nahoru touto příkrou úžlabinou. Když už ho doháněl, náhle zmizel mu čert s očí a užaslý krejčík stál u skály, ze které šklebila se naň ohromná tmavá díra, které prý tu před tím nikdy nebylo. Krejčík i okolní lid dal jí pak jméno "Čertova díra".