Dobrá rada poustevníka na Kotouči

Před mnohými věky žil na Kotouči poustevník Filip, jenž každému uměl dobře poradit. Lidé zdaleka přicházeli k němu o radu, neboť byl to muž nejen zbožný, ale i prozíravý a důvtipný. Znal též na každou nemoc léčivou moc kotoučských bylinek. Kdysi přišla k němu sličná dívka Roska Cochlarová z Hraniček. Z očí zírala jí tupá bolest a po její spanilé tváři byl rozprostřen smutek. "Čeho bys sobě přála"? tázal se jí útrpně poustevník. Dívka s vytrysklými slzami v očích vypravovala mu, že má milence, jenž je jinoch poctivý, zachovalý, povahy ušlechtilé a rukou pilných, dovedných i šetrných, ale její zlý otčím a lakomá macocha nechtějí dovoliti se jí, nevlastní dceři, provdati, dokud si sama neutká svatebního šatu z nějakého býlí na Skalkách a pod Váňovým kamenem rostoucího. Chtějí prý jen, aby jim do úpadu od časného rána do noci dřela na poli nebo tkala za stavem, ale o její budoucí zaopatření nikterak nedbají. Poustevník soucitně vyslechl její žalobu, pak chvíli se zamyslil a pravil: "Modli se vroucněji a Bůh ti pomůže. Na Skalkách i pod Váňovým kamenem roste takové býlí, ze kterého bys sobě mohla utkati a ušíti svatební šat. Budeš-li se vroucněji modliti, Bůh ti dá zajisté dobré vnuknutí, aby si je vyhledala." Roska poděkovala poustevníku za radu a odešla. Večer dlouho o slovech poustevníkových přemýšlela, až konečně pláčem a vroucí modlitbou, aby jí Bůh pomohl, znavena, usnula. I zdálo se jí, jak anděl veda ji za ruku, ukazuje jí kopřivu a učí ji, jak pevná vlákna spřádati. Probudivši se, učinila tak a brzy pak utkala i ušila si svatební šat.