www.stramberk.cz
Pobočka - Bařiny
Pečovatelský dům
Výpůjční doba
Úterý 8.00 - 10.00
Život ve Štramberku nebyl nikdy snadný – dřiny, hladu a bídy si naši předkové užili víc než dost. Přesto jim byla česká kniha i v těžkých dobách vždy útěchou. Ve starých dřevěných chalupách měli pod „povalem“ polici a na ní vždy nějakou knihu, v níž čítávali. I T. G. Masaryk ve volebním roce 1907 při návštěvě leckteré chalupy shlédl pěknou řádku knih, za níž by se žádný inteligent nemusel stydět.
Už na přelomu 19. a 20. století si Musejní a průmyslová jednota pro Štramberk a okolí (založena 19. 5. 1899) začala budovat svou odbornou knihovnu s díly přírodovědeckými, národohospodářskými i archeologickými. „K všeobecnému vzdělávání přispívala taky Palackého knihovna, která měla více než 800 svazků, knihovna Katolické jednoty s více než 600 svazky a knihovna Kotouč, která měla 100 svazků a byla přístupna svým členům“ … píše se v pamětním listě městského úřadu vloženého do makovice věže kostela v roce 1907.
Veřejná knihovna vznikla ve Štramberku na konci roku 1920. Počátek byl velmi těžký. Některé knihy občané darovali, některé se kupovali. Postupně knih i čtenářů přibývalo. Pro obecní knihovnu byl stanoven řád a ustavila se knihovní rada.
Už v roce 1926 měla knihovna 1026 svazků, z toho 250 naučných a 197 čtenářů si vypůjčilo více než 7 700 knih.
V roce 1931 byl postaven „hasičský dům“ a v něm našla místo i obecní knihovna. Do roku 1977 měla knihovna místní působnost. Od roku 1977 do 1. 7. 1993 byla součástí Okresní knihovny Nový Jičín a plnila střediskovou funkci pro obec Ženklavu. V současné době je jedním z kulturních zařízení města Štramberk.
V dubnu roku 2001 se knihovna přestěhovala do nově opravené budovy Penzionu ,,Stará škola". Půjčovna byla vybavena novým nábytkem, dvěma počítači s připojením na Internet, zvlášť bylo zřízeno dětské oddělení. Knihy se začaly zpracovávat automaticky - systémem Clavius.
Tehdy byla na Moravě vojna, tatarská. To bylo zle! Tataři dobývali jedno město za druhým, a kam přišli, tam pálili, loupili a vraždili.
Moc lidí také zajali a odvedli do otroctví. Když se blížili k dnešnímu Štramberku, nastalo zděšení. Lidé prchali do tmavých lesů a tam se radili: Kde bychom byli nejbezpečnější? ,,Nejlepší bude, když se shromáždíme na vrchu Kotouči", rozhodli se. ,,Tam se opevníme a budeme se bránit". Tataři, když to zjistili, Kotouč oblehli, postavili si pod kopcem stany a chystali se k dobývání. Zatím houfy jejich vojáků se rozjížděly po loupeži a každé jejich hnutí znamenalo neslýchané ukrutnosti. Koho v lese chytili, toho mučili: svazovali lidem ruce dozadu a stříleli do nich, jako do terčů, za živa jim dřeli kůži, a koho nechali na živu, tomu aspoň uši uřízli. Až přišla noc před jejich útokem na Kotouč. Leželi ve stanech, jen hlídky obcházely tábor. Tu najednou se strhne příval, voda se valí ze všech stran, smete stany - a než se vojáci stačí dát na útěk, bere voda i je.
Moc se jich prý tehdy pod Kotoučem utopilo. Co se vlastně stalo, kde se vzalo tolik vody? Inu, obležení lidé na Kotouči nezaháleli. Několik odvážlivců se pustilo dolů k rybníku, prokopali hráze - a v tu chvíli se už voda hrnula k tatarskému táboru. Jen malý houf tatarských vojáků se tehdy zachránil.
Upustili od obléhání Kotouče a hnuli se dál, přes Hranice, k Přerovu. Tak prý to bylo. A na paměť tatarských ukrutností začali ve Štramberku péct podivné pečivo. Nejsou to preclíky, nejsou to ani věnečky, ani rohlíčky, jsou to zkrátka uši.
(Z knihy Cyrila Hykla ,,O pokladech na Kotouči")
[ webdesign © 2004 design.jarnemec.com
]