ŠTRAMBERÁCI V ZAHRANIČNÍM ODBOJI

Motto:

„…věci veliké nelze vykonat s lidmi malými a lidské dobro nikdy neroste z nenávisti a hanebnosti.“

Václav Černý

Šedesát let od konce války už žije velmi málo těch, kteří se jí přímo zúčastnili. Mezi těmi, kteří po okupaci republiky odešli ilegálně do zahraničí, aby tam se zbraní v ruce bojovali za svobodu své vlasti, bylo i 11 obyvatel Štramberka.

Důvody k odchodu pochopitelně mohly být různé. Někdo toužil po dobrodružství, jiný se obával gestapa. Většinou však převažovala nenávist k okupantům a nechuť žít v jejich otroctví a touha udělat něco pro osvobození vlasti.

Cesta do zahraničí vedla na jaře a v létě 1939 většinou nejdříve do Polska, protože všichni věřili, že tam bude možno bojovat proti hitlerovcům. Polská vláda však o naše muže neměla zájem. Proto vedení československého zahraničního odboje v čele s Edvardem Benešem, které v té době sídlilo v Paříži, hledalo možnost odsunu našich dobrovolníků z Polska právě do Francie. Ani tam ale situace nebyla zcela příznivá. Podle tamních zákonů se ve Francii v mírové době nesměly tvořit vojenské jednotky cizích států. Naši dobrovolníci mohli být přijati pouze do Cizinecké legie, s tím, že v případě vypuknutí války budou z legie propuštěni. Několik tisíc našich vojáků tedy bylo převezeno po moři do Francie, kde museli podepsat pětiletý závazek služby v Cizinecké legii. Všichni přitom doufali, že se jedná o formalitu a nebude to dlouho trvat a válka vypukne. Nemýlili se, už za několik dní napadlo Německo Polsko a Francie spolu s Velkou Británií vyhlásila válku Německu. Po vstupu Francie do války v září 1939 byli naši dobrovolníci z legie propuštěni a na jihu země v městě Agde se začaly vytvářet naše první vojenské jednotky. Ty se pak krátce zapojily i do bojů po napadení Francie Německem na jaře 1940. Po rychlé francouzské kapitulaci se pak naši vojáci museli evakuovat do Velké Británie, kde se pokračovalo ve formování naší zahraniční armády.

Ani SSSR nebyl nakloněn vytvoření československé jednotky na svém území. Ti vojáci, kteří se nedostali do některého z transportů do Francie a na konci srpna 1939 zůstávali stále ještě v Polsku, byli nuceni po jeho přepadení Německem v září 1939, aby nepadli do zajetí, ustupovat k ruským hranicím. Následně byli zajati vojáky Rudé armády, mnozí byli obviněni z vyzvědačství a odsouzeni k nuceným pracím na Sibiři, ne-li k trestu smrti. Jiní byli zahnáni do internačních táborů. Takže žádná otevřená náruč našich „sovětských bratří“, jak to slýchávalo několik generací. Sovětská vláda neměla zájem na tom, aby na jejím území byly organizovány cizí vojenské jednotky – nemohla si to přece rozházet s Hitlerem, s nímž podepsala v srpnu 1939 smlouvu o vzájemném neútočení.

Situace se změnila až po napadení SSSR hitlerovskými vojsky v červnu 1941 – už o měsíc později byl dán souhlas k vytvoření československé vojenské jednotky na území SSSR. Nábor byl prováděn i v táborech nucených prací a je pochopitelné, že Čechoslováci v nich umístění raději dobrovolně vstoupili do armády, než aby dále žili v koncentráku na Sibiři. V létě 1942 byla už dokončena organizace 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Po ukončení výcviku v Buzuluku odjel 1. čs. samostatný polní prapor 30. 1. 1943 na frontu. Přesunul se k Sokolovu, zaujal bojové postavení a 8. 3. 1943 byl jeho úsek napaden Němci. V bojích padlo 112 našich vojáků, 30 bylo nezvěstných a 106 raněných. Později, po doplnění v Novochopersku, byl prapor reorganizován a byla zde vytvořena 1. čs. samostatná brigáda. Ta byla výrazně posílena o Slováky, kteří zběhli ze slovenských jednotek nasazených po boku hitlerovců na východní frontě. Československé vojsko se zúčastnilo bojů o Kyjev i bojů u Žaškova. Ztráty nebyly malé. Řady našich jednotek se rozrostly o 12.000 mobilizovaných volyňských Čechů i o další přeběhlíky ze slovenských jednotek. V důsledku toho bylo možno vytvořit 1. čs. armádní sbor, složený ze dvou pěších brigád, tankové brigády, paradesantní brigády a sborových jednotek. Sbor dosáhl zhruba 16.000 vojáků, z toho bylo asi 800 žen. Dne 6. října 1944 překročily naše jednotky hranice ČSR a postupovaly dále do vnitrozemí směrem na Moravu. Koncem ledna 1945 byla v Kežmaroku reorganizována tanková brigáda. Byla pak přesunuta do Horního Slezska a aktivně se zúčastnila bojů o Ostravu.

Po obsazení Polska německými vojsky se změnil směr útěku našich vojáků z okupované vlasti. Nyní se utíkalo hlavně přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a přes Turecko do Sýrie. V říjnu 1940 bylo v Palestině oficiálně vyhlášeno ustavení jednotky s názvem Čs. pěší prapor 11 – Východní. Jednotka čítala asi 400 mužů pod velením pplk. Klapálka. Zúčastnila se bojů v Sýrii, bojovala u Tobrúku. Později byla přeorganizována na 200. lehký protiletadlový pluk – východní, který byl pověřen ochranou důležitých letišť a přístavů. V létě 1943 byla přesunuta do Anglie a vojáci začleněni do nově vytvořené Čs. samostatné obrněné brigády v Anglii, která se pak od podzimu 1944 účastnila obléhání Dunkerque.

Letci byli zařazeni do RAF, kde byly vytvořeny tři československé stíhací perutě a jedna peruť bombardovací. Stíhací perutě (310. a 312.) se po boku britských perutí na letounech Hawker Hurricane zapojily do „Bitvy o Britanii“, ve které českoslovenští letci sestřelili 56 a poškodili dalších 20 německých letounů a později spolu s 313. stíhací perutí chránili lodní konvoje a doprovázeli bombardéry nad okupovanou Evropou. Do konce války českoslovenští letci sestřelili na západní frontě 191 a poškodili dalších 162 německých letadel. Československá 311. bombardovací peruť byla založena 3. 8. 1940 a již 10. září zahájila svou operační činnost na bombardérech Vickers Wellington v rámci Bomber Command (Velitelství bombardovacího letectva) nočními nálety na cíle v okupované Francii a v Německu. O měsíc později se její letouny zúčastnily nočního náletu na Berlín. Do 25. 4. 1942, kdy přešla do působnosti Coastal Command (Velitelství pobřežního letectva) uskutečnila 980 náletů, ve kterých ztratila 27 letounů a 128 letců. V rámci Coastal Command prováděla hlídkování v Biskajském zálivu, Severním i Baltickém moři i Atlantickém oceánu a napadala německé ponorky a ostatní válečné lodě. Na její konto bylo připsáno potopení jedné velké zaoceánské lodi a čtyř ponorek.

Obraťme nyní svou pozornost přímo na ty naše spoluobčany, kteří se zúčastnili bojů v československé zahraniční armádě.

Jaromír Bajer

Informace o knize: Pavel Vančar Klikař Roger" "Životní příběh Jaromíra Bajera, radiotelegrafisty a střelce RAF."

[BAJER Jaromír Josef, W/O, 787815 , 311 Sqdn, rtm./R/plk. * 21/02/21, Štramberk /Nový Jičín/, WOP/AG] zdroj: www.army.cz

narozený 21. 2. 1921 ve Štramberku. Do zahraničí odešel v srpnu 1939 přes Hnojník do Krakova, kde se přihlásil do čs. vojenské jednotky v Polsku. Odtud byl přemístěn do vojenského tábora v Bronowicích. Vzhledem k tehdejší situaci v Polsku podepsal pětiletý závazek do francouzské Cizinecké legie a lodním transportem se dostal do Francie. Už 22. 8. 1939 vstoupil do Cizinecké legie v Marseille. Tam absolvoval základní výcvik a s ostatními legionáři čs. původu byl převelen do Afriky a přes Oran se dostal do posádky v Sidi bel Abbes.

Po vypuknutí války byli legionáři uvolněni z Cizinecké legie a Jaromír Bajer byl s dalšími asi 600 příslušníky zařazen do 1. čs. pluku, který se formoval v městě Agde. Po absolvování kurzu telefonisty byl na jaře 1940 nasazen s velitelskou rotou 2. pěšího pluku na frontu na řece Marně. Vzhledem k rychlému postupu německých vojsk na Paříž se jednotka bojů nezúčastnila a ustoupila do přístavu Seté v neobsazené zóně. Zde se Jaromíru Bajerovi podařilo dostat na arabskou loď Mohamed Ali – el – Kebir, plující pod egyptskou vlajkou do Anglie.

V táboře Cholmondeley se po povinné karanténě přihlásil do RAF a byl v Yatesbury přijat a zařazen do kurzu telegrafista – pal ubní střelec. Po ukončení kurzu v létě 1941 se stal příslušníkem létajícího personálu 311. čs. bombardovací perutě. Od listopadu 1941 se jako člen osádky Sgt. Špačka zúčastňoval operačních letů. Po dvou měsících v hodnosti svobodníka byl 1. 12. 1941 povýšen do hodnosti desátníka a od 15. ledna 1942 byl povýšen na četaře. O pět dnů později mu byla udělena čs. vojenská medaile „Za chrabrost“ a za další dva měsíce Československý válečný kříž 1939. V září byl povýšen do anglické hodnosti Flight Sergeant.

Zúčastnil se mnoha operačních letů na Wellingtonech nad Německem i okupovanou Francií a později po převedení 311. perutě do podřízenosti Coastal Command i nad mořem.

Dne 29. 9. 1942 se zúčastnil s posádkou kpt. Šejbla hlídkového letu nad Biskajským zálivem. Jejich letoun Wellington KX-M (HF 921) byl napaden třemi Ju – 88 a jedním Do - 17. Posádce se podařilo ubránit, letoun však byl těžce poškozen a v důsledku ztráty paliva museli přistát na moři. Mimo předního střelce Friedländera, který byl zřejmě zraněn, se dostali všichni do Dinghy a druhý den je nalezla záchranná služba a odvezla do nemocnice v Penzanc, hrabství Cornwal. Po návratu na základnu byl Jaromír Bajer odeslán na odpočinek do Talbeny. Dne 26. 10. 1942 obdržel druhý a 19. 12. 1942 třetí válečný kříž.

V polovině května 1943 se vrátil zpět k 311. čs. bombardovací peruti. Po přezbrojení perutě na modernější Liberátory byl přeškolen i na tento typ. Dne 1. 9. 1943 obdržel anglickou hodnost Warrant Officer a 28. 10. 1943 čs. hodnost rotmistr.

3. srpna 1944 byl těžce zraněn při dopravní nehodě, měl přeražené obě nohy a po vyléčení už ze zdravotních důvodů mnoho nelétal. Nalétal celkem 424 operačních hodin. Byl zařazen jako pobočník velitele peruti a od 1. 3. 1945 nosil distinkce podporučíka.

Po válce nejdřív pomáhal při repatriaci rodinných příslušníků čs. vojáků do ČSR, později byl zařazen na letiště Praha – Kbely.

V březnu mu byla udělena čs. vojenská medaile „Za zásluhy I. st.“ a 1. května byl povýšen do hodnosti poručíka.

Dnem 1. dubna 1948 byl poručík Bajer přeložen do zálohy a tím jeho kariéra vojenského letce definitivně skončila. Přihlásil se k ČSA, kde vydržel něco přes dva roky. Druhá vlna propouštění v ČSA přišla v září 1950, kdy dostali výpovědi zbývající letci, kteří za války létali na „špatné“ frontě. 30. září 1950 byl vyhozen i Jaromír Bajer, který se zařadil mezi zapomenuté muže v komunistickém ráji.

Pracoval pak na stavbě tunelu pod Vítkovem, později jako horník na Kladně. Odtud se dostal do Avie Praha a od roku 1959 pracoval jako skladník v automatu ve Spálené ulici. Po úraze našel zaměstnání telefonisty na ústředně ředitelství Pohřební služby na Staroměstském náměstí.

Byl vyznamenán:

4 x Čs. válečným křížem 1939

3 x Čs. medailí „Za chrabrost“

2 x Čs. medailí „Za zásluhy I. st.“

Čs. vojenskou pamětní medailí

La Médaille Commémorative Francaise 1939 – 1945

The Air Star (Anglie)

Air Classp (Anglie)

1939 – 1945 Star (Anglie)

The War Medal (Anglie)

V rámci rehabilitací byl v roce 1991 povýšen do hodnosti podplukovníka a 8. května 2000 byl povýšen ještě jednou. Do hodnosti plukovníka. Zemřel v roce 2002.

Jaroslav Bajer

narozený roku 1914 ve Štramberku. Asi ve dvou letech osiřel – rodiče i sourozenci zemřeli při epidemii španělské chřipky. Vychoval jej strýc Josef Bajer se svými osmi dětmi. Vyučil se sedlářem a čalouníkem.

Do zahraničí odešel společně s bratrancem Jaromírem Bajerem a kamarádem Aloisem Matýskem v srpnu 1939 přes polskou hranici u Hnojníku. Společně se dostali do Krakova. Do Francie odjeli Jaromír Bajer s Aloisem Matýskem a Jaroslav zůstal u čs. jednotky v Bronowicích. Po napadení Polska se při pokusu o přechod do Rumunska s mnoha dalšími dostal do zajetí v SSSR. Byl internován až do března 1941. Tenkrát byl na požadavek československé exilové vlády i s dalšími spoluvězni propuštěn a převezen do Palestiny k 11. čs. pěšímu praporu. S ním se zúčastnil obsazení Sýrie, tažení proti Italům na hranicích Egypta i obrany obleženého Tobrúku jako kulometčík. Po osvobození Tobrúku přešel k 200. lehkému protiletadlovému pluku a v jeho řadách roku 1942 bránil tobrúcký přístav i přilehlá letiště. V létě 1943 byl s jednotkou na lodi Mauretania převezen okolo Afriky do Anglie. Jako příslušník 1. čs. obrněné brigády se po vylodění do Francie zúčastnil obléhání Dunkerque.

Do vlasti se vrátil v říjnu 1945. Po demobilizaci nastoupil zaměstnání u ČSD ve Štramberku. Oženil se s vdovou po svém kamarádu Michalovi, popraveném Němci v r. 1944 a přestěhoval se do Ženklavy, kde v létě 1986 zemřel. Počátkem padesátých let přešel pracovat do dolů v Ostravě jako horník.

Dosáhl hodnosti desátníka a je nositelem těchto vyznamenání:

Čs. válečný kříž 1939

Medaile „Za chrabrost“

Vojenská pamětní medaile se stužkou SV, VB

Medaile „Za zásluhy“ II. st.

Francouzské pamětní medaile za Afriku

Pamětní medaile k 20. výročí osvobození

Afrika Star

Clasp 8th Army

Bohuslav Bár

[BÁR Bohuslav, Cpl, 787043, 310 Sqdn, rtm./R/kpt. * 14/01/01, Štramberk /Nový Jičín/, Fitter II A] zdroj: www.army.cz

narozený 14. 1. 1901 ve Štramberku. Vyučil se zámečníkem – mechanikem a před válkou pracoval jako železničář. Patřil mezi aktivní a angažované členy KSČ.

Do zahraničí odešel už 19. 3. 1939, když dostal „echo“, že mu hrozí zatčení. Ještě tentýž den dorazil přes Frenštát, Ostravu do polské části Šenova a druhý den vlakem přes Těšín, Bielsko do Mazancowic ke strýci své první manželky Adamcovi. O týden později se hlásil na čs. konzulátu v Krakově. Už 1. dubna obdržel od polských úřadů statut politického uprchlíka a průkaz s evidenčním číslem 41.

V polovině května odjel se skupinou dalších čs. vojáků z Krakowa do Gdynie a dále švédskou lodí Kalfushafen do Švédska. Vlakem a dalším parníkem se dostal do Londýna a hlásil se na uprchlickém úřadu. Dne 2. 9. 1939 odjel jako politický emigrant do vojenského tábora v Birchingtonu, kde prodělal základní vojenský výcvik dobrovolníka.

Po vypuknutí války a vyhlášení válečného stavu mezi Německem a Francií odjel s prvním transportem čs. dobrovolníků do Francie a dostal se do střediska čs. armády ve Francii v Agde. Tam byl přidělen jako pomocný mechanik k letecké skupině. Po kapitulaci Francie se se zbytkem letecké skupiny nalodil na holandskou nákladní loď plující do Anglie.

Letecká skupina byla přepravena do tábora RAF, kde nejdříve pracoval na výstavbě tábora a 11. 7. 1940 složil přísahu RAF (osobní čís. RAF 787043). O týden později skupina čs. vojáků v RAF přešla na letiště Duxford, kde byla oficiálně založena „310. Flight Squadron (Czech) RAF“. Bohuslav Bár se jako mechanik – drakař po celou dobu svého pobytu v Anglii staral o všechny typy letounů, kterými byla tato jednotka vybavena. V březnu 1943 nastoupil do kanceláře výkonného rotmistra.

Byl nositelem těchto vyznamenání:

Čs. válečný kříž 1939

Medaile „Za chrabrost“

Medaile „Za zásluhy“ II. st.

Air Star

War Medal

Defence Medal

Dosáhl hodnosti rotmistra, během svého pobytu v Anglii se oženil (15. 04. 1941) a s rodinou se vrátil zpět. Po válce se s komunistickou ideologií rozešel. Pracoval u ČSD, bydlel nejdříve krátce ve Studénce, později ve Štramberku, kde v 6. 11. 1967 zemřel.

Robert David

narozen v roce 1907 ve Štramberku. Do zahraničí odešel společně s Josefem Žerdíkem přes Slovensko a Vídeň do Maďarska. Zde byli zatčeni a krátce vězněni v Budapešti. Po propuštění pokračovali dále do Řecka a přes Turecko do Syrie a lodí do Francie, kde vstoupili do zahraničního vojska. Po kapitulaci Francie byl Robert David spolu s ostatními přepraven do Anglie a v táboře Cholmondeley zařazen jako tankista do Československé samostatné smíšené brigády.

Po invazi v roce 1944 se Československá samostatná smíšená brigáda přesunula do Francie a v jejich řadách se Štramberák David zúčastnil obléhání Němci opevněného Dunkerque.

Po návratu do vlasti bydlel v Ženklavě, kde také v březnu 1984 zemřel.

Josef Hykel

narozen roku 1910 ve Štramberku. Do zahraničí odešel pravděpodobně v červenci roku 1939 přes Polsko do Francie. Po kapitulaci Francie se dostal do tábora československého vojska v britském Cholmondeley. V evidenční knize západního vojska ve VHA Praha je veden jako příslušník brigádních tankových dílen v hodnosti rotného.

Při svém pobytu v Anglii se oženil a po ukončení války a demobilisaci v roce 1945 se vrátil zpět do Anglie.

Alois Matýsek

se narodil ve Štramberku roku 1920. Vyučil se automechanikem. Se svým přítelem Jaromírem Bajerem odešli v srpnu 1939 přes Hnojník do Krakova a přihlásili se do čs. jednotky v Polsku a byli přemístěni do vojenského tábora v Bronowicích. Lodním transportem se dostali do Francie a prodělali základní výcvik v jednotce Cizinecké legie v Marseille. Dostal se do posádky v Sidi bel Abbes k 1. pluku cizinecké legie.

Po vypuknutí války byli Čechoslováci převezeni do Agde a Alois Matýsek byl s 3. rotou 1. čs. pluku odvelen na frontu. Do bojů však nezasáhli vzhledem k rychlému postupu německých vojsk směrem na Paříž.

Po porážce Francie se spolu s ostatními vojáky dostal lodí do Anglie. V táboře Cholmondeley se při náboru přihlásil do RAF a v září 1940 nastoupil do kurzu mechaniků a po jeho absolvování byl převelen jako mechanik k 311. čs. bombardovací peruti. V červenci 1941 byl povýšen do hodnosti svobodníka a v březnu 1942 do hodnosti desátníka. Po ukončení kurzu radiotelegrafista – palubní střelec byl povýšen do anglické hodnosti Sergeant a krátce nato nastoupil do pozorovatelského kurzu. V polovině roku 1943 se vrátil zpět k 311. čs. bombardovací peruti jako střelec a telegrafista. V srpnu 1943 zahájil svůj bojový turnus na letounech Liberator. Při letu dne 7. 10. 1943 byl lehce zraněn. Absolvoval 23 letů v celkové délce 224 hodin. Po odpočinku byl převeden do čs. depotu a od té doby už nelétal.

Během pobytu v Anglii se oženil a po své demobilizaci v roce 1945 se vrátil do Anglie.

Obdržel tato vyznamenání:

2 x Čs. medaile „Za chrabrost“

Čs. medaile „Za zásluhy“ I. st.

Čs. vojenská pamětní medaile

1939 – 1945 Star (Anglie)

The Aatlantic Star (Anglie)

Air Classp (Anglie)

The Defence Medal (Anglie)

The War Medal (Anglie)

Josef Michalský

narozený roku 1891 ve Štramberku. Po absolvování učitelského ústavu v Příboře učil na různých místech okresu. Patřil mezi první členy KSČ ve Štramberku.

V květnu 1926 odejel se skupinou čs. vystěhovalců do SSSR jako učitel jejich dětí. Skupina byla usídlena u Mavrince poblíž Saratova. Později byl přeložen do Novorosijska na severním Kavkaze. Tam vytvořili osadníci československý spolek, který však byl GPU rozehnán. Michalský byl přesunut nejdříve do Olšanky u Žitomíru, nakonec do Borodinovky v Kazachstánu. Po násilné kolektivizaci odejel na Dněprostroj, kde dělal účetního. Chtěl se vrátit zpět do ČSR a po opakované žádosti o výjezdní vízum byl počátkem ledna 1931 zatčen a odvezen do Charkova. Tam se setkal s dalšími českými uvězněnými učiteli. Všichni byli obžalováni ze špionáže ve prospěch ČSR a při tajném soudu v červenci byl spolu s dalšími deseti učiteli odsouzen k trestu smrti, jiných 11 vězňů bylo odsouzeno k deseti letům vězení. Vězení si odpykával v Jaroslavli a pak na Soloveckých ostrovech v Bílém moři. Po čtyřech letech se dozvěděl, že mu trest smrti změnili na deset let vězení.

V táboře na Soloveckých ostrovech zahynulo mnoho lidí a když po vypuknutí finské války tábor přemísťovali, zůstali z celé skupiny vězňů jenom tři. Propuštěn byl v únoru 1941 a protože byla válka, nemohl se vrátit domů. Dostal příkaz k pobytu v Omsku na Sibiři. Když se doslechl o formování čs. vojenské jednotky, přihlásil se.

Byl však uznán neschopným řadové vojenské služby a tak zůstal u vojska jako dobrovolník. Byl zařazen do 1. roty nadporučíka Jaroše. Sám vzpomínal: „…Když přišli mladíci ze sovětských lágrů, byl jsem pro stáří z roty vyškrtnut a ponechán v Buzuluku jako pomocník proviantního důstojníka, později jsem byl účetním, jeden čas u 4. roty. Když nás přemístili do Novochoperska, byl jsem velitelem stráže a v této funkci se zúčastnil dobytí Kyjeva a bojů u Zaškova a Beloj Cerkvi….“

Pak byl určen likvidátorem 4. dělostřeleckého pluku. S ní přešel přes dukelský průsmyk až k Liptovskému Mikuláši. Zde dostal znovu záchvaty malárie, kterou prodělal v lágrech a byl odeslán do nemocnice, kde byl až do konce války.

A Michalský ve svém vlastním životopise dodává: „…Do Prahy jsem přijel v červnu a dostal dvouměsíční dovolenou a po ní jsem v září 1945 demobilizoval.

Byl jsem vyznamenán:

Čs. vojenskou pamětní medailí

Dukelskou pamětní medailí.

Před odjezdem do Ruska jsem byl členem KSČ a v září 1945 vstoupil jsem do KSČ znovu…“

Ve štramberské obecní kronice je zaznamenána jedna zajímavost:<

V prvých dnech po osvobození se dostavil na MNV k velkému překvapení všech přítomných místní rodák Josef Michalský, učitel z čp. 243, který v období po první světové válce zmizel, byl nezvěstný a ze SSSR přišla zpráva o jeho úmrtí – úmrtí bylo vytesáno i na pomníku rodiny Michalských na zdejším hřbitově. On však žil a vrátil se do vlasti jako příslušník I. čs. brigády gen. Ludvíka Svobody. MNV pak musel u vyšších úřadů zařídit, aby jeho domnělé úmrtí bylo prohlášeno za neplatné. Rovněž jeho jméno na pomníku bylo odstraněno…“

Zemřel v roce 1970 v Mošnově.

Alois Cigán

nenarodil se ve Štramberku, ale ve Vřesině u Hlučína v roce 1908. Pracoval jako havíř v Ostravě, později u ČSD.

Po obsazení Sudet mu byla přisouzena německá národnost. Protože se cítil a jednal jako Čech, byl udán u německých úřadů a propuštěn ze zaměstnání u státní dráhy. Našel si proto zaměstnání u místní dráhy Štramberk – Studénka a nastěhoval se s rodinou do Štramberka. Jako německý občan obdržel v květnu 1941 povolávací rozkaz k nástupu do německé armády. Po základním výcviku byl zařazen k druhosledovým jednotkám ve Francii jako vozka u koní. Koncem roku 1942 byl převelen na východní frontu, kde zpočátku sloužil v týlových jednotkách. Již tehdy se zabýval myšlenkou zběhnutí z německé armády a při dovolence o tom informoval manželku – aby si nedělala starosti, když nebude dlouho psát. Po konfliktu se svým nadřízeným a následném odeslání na frontu se mu naskytla příležitost přeběhnout k Rudé armádě. Učinil tak v předvánočních dnech roku 1943 se svým přítelem Františkem Matouškem. Přestože žádal o přeložení k československým jednotkám, byl internován a dlouho vyslýchán v zajateckých táborech v Zlatonoších, Poltavě, Šarkově, Usmani, Vegetovce a Krasnoarmějsku, kde onemocněl malárií. Manželka dostala v dubnu 1944 jeho doklady a zprávu, že je nezvěstný. V té době byl Alois Cigán přijat do čs. armády a odtransportován do Krosna k odvodu. Vzhledem k tomu, že nebyl nováčkem, byl jmenován instruktorem výcvikového střediska a v lednu 1945 zařazen k 3. brigádě jako velitel kulometného družstva a později jako velitel kulometné čety a zástupce velitele roty. V té době mu byla udělena hodnost rotmistra.

S jednotkou se zúčastnil ve druhé polovině ledna 1945 ofenzívy na řece Ondavě směrem na Bardějov a dalších bojů na Slovensku u Levoče, Popradu, Liptovského Mikuláše a Ružomberku. Odtud údolím Váhu přes Královany a Vrútky na Žilinu, Velké Karlovice, Vsetín, Hulín a Prostějov, kde jej zastihl konec války.

Dosáhl hodnosti podporučíka, demobilizován byl v září 1945 a vrátil se zpět do Štramberka, kde zemřel v říjnu 1964 na následky malárie prodělané v zajetí.

Vyznamenání:

Čs. válečný kříž 1939

Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR

SSSR medaile „Za osvobození Prahy“.

Vladimír Sopuch

narozen 1921 ve Štramberku. V druhé polovině dvacátých let se i s rodiči a sourozenci vystěhovali do Kanady. Zde absolvoval školu na úrovni našeho gymnázia a vzhledem k výjimečnému hudebnímu nadání studoval i hudební školu. Po vypuknutí války se dobrovolně přihlásil k letectvu a jako vyškolený navigátor se zúčastňoval přepravy amerických letounů do Anglie v řadách letců RCAF. Dosáhl hodnosti F/L.

Zahynul dne 1. 7. 1945 při návratu do Kanady. Letadlo začalo za letu hořet a havarovalo na pevnině. Vladimír Sopuch při havárii uhořel. Je pochován v Montrealu.

Ferdinand Sopuch

narozen roku 1886 ve Štramberku. Po vyučení pracoval jako mechanik v kopřivnické Tatře, později jezdil jako řidič. Traduje se, že byl i osobním řidičem tehdejšího ministra Beneše. Koncem dvacátých let se s rodinou odstěhoval do Jugoslávie, odkud jako dobrovolník přišel v roce 1939 do čs. vojska ve Francii.

Po kapitulaci Francie byl evakuován s mnoha jinými do Anglie. V táboře Cholmondeley se setkal s ostatními vojáky ze Štramberka a okolí, především z Kopřivnice. Ačkoliv byl nemocen a trpěl silnou záduchou, sloužil u polní jednotky až do roku 1942, kdy byl vzhledem ke své nemoci a věku přeložen jako řidič auta Červeného kříže.

14. 5. 1944 zemřel ve vojenské nemocnici v Londýně a je pochován na hřbitově Harrow Road v Londýně.

Josef Žerdík

narozen roku 1913 ve Štramberku. Před válkou pracoval v kopřivnické Tatře. Pečoval o nemocnou matku a po její smrti odešel do Prahy, kde žil jeden rok.

Při mobilizaci v roce 1938 patřil k osazenstvu pohraničních opevnění. Po demobilizaci se vrátil do Štramberka. Dával veřejně najevo svou nevoli s obsazením Sudet a byl proto německou policií zatčen. Po propuštění pobýval krátce v Kopřivnici u svého bratra. V roce 1940 odešel s Robertem Davidem přes Protektorát do Vídně a do Maďarska. Zde byli zatčeni a vězněni v Budapešti.

Po propuštění se dostali do Řecka, odtud přes Turecko do Sýrie a pak lodí do Francie. Tam vstoupil do čs. vojska a po kapitulaci Francie byl spolu s ostatními přepraven do Anglie a s dalšími krajany umístěn v táboře v Cholmondeley. Stal se příslušníkem Československé samostatné smíšené brigády, prodělal i paravýcvik a později byl zařazen jako tankista do reorganizované Československé samostatné obrněné brigády. S ní byl po invazi převezen do Francie a zúčastnil se obléhání Němci opevněného Dunkerque.

Zde 5. 11. 1944 zahynul po zásahu granátu při vyprošťování tanku.>

Byl vyznamenán: Čs. pamětní medailí se štítky F a VB,

Čs. medailí Za zásluhy II. stupně,

Čs. medailí Za chrabrost

Čs. válečným křížem 1939. (In memoriam)

Snad tyto stručné vzpomínky budou malou splátkou dluhu paměti a pravdě. Pamětníci té strašné doby odcházejí a snad jim tyto řádky připomenou události dávno odváté. Ale především mladším generacím by měly připomenout události a životní příběhy těch, o nichž se dlouho záměrně mlčelo. Ti mladší by měli vědět, jak to opravdu bylo – že naši lidé umírali na všech frontách: východní, západní i domácí. Všichni jmenovaní byli samozřejmě jenom lidé, měli určitě i své nedostatky, v životě se jistě dopustili i chyb. V daném dějinném okamžiku se však projevili jako stateční a čestní lidé a praví vlastenci.

Pokračování >>>

Sepsáno ve Štramberku v letech 1995 – 2005 Josefem Adamcem

Publikovalo Město Štramberk při příležitosti šedesátého výročí ukončení druhé světové války